Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život Karla Maye

26. 8. 2011

Život a dílo Karla Maye

"Kolikrát jsme slyšeli, že mayovky patří k brakové literatuře, ve slovnících spisovatelů Karla Maye najdeme jen zřídka a přece jeho knihy učí tomu nejlepšímu: že čisté svědomí je nade všechno bohatství, že každá špatnost v sobě nese svůj trest, že všichni lidé mají stejnou cenu, ať mají jakoukoli barvu pleti a že odpuštění je více než pomsta. Knihy nejsou dobré či špatné podle toho, jak jsou napsané, ale podle toho, co v nás probouzejí. Když nic jiného, dá se s Karlem Mayem docela pohodlně a zadarmo procestovat kus světa."

Romány Karla Maye Vinnetou, Syn lovce medvědů nebo Poklad ve Stříbrném jezeře patří ke klasickým dílům dobrodružné literatury. Většina z nás celou řadu jeho románů četla, nebo přinejmenším známe filmy podle nich natočené, ale o autorovi samotném toho příliš nevíme. Snad jen to, že si údajně všechno vymyslel, že kradl a dlouhá léta strávil ve vězení, že nikdy nenavštívil země, o kterých tak věrně psal ve svých románech. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho z nejoblíbenějších a nejčastěji překládaných německých autorů, je to žalostně málo.

Karl May se narodil do nejhlubší bídy. Aby se jeho rodina nasytila, chodil jako chlapec prosit o slupky z brambor do vedlejšího hostince. Za krádež několika kusů šatstva, biliárových koulí či zabavení několika tolarů a stříbrných mincí v převleku policisty byl potrestán mnohem tvrději než zasloužil, přesto se dokázal vrátit na cestu spořádaného života. To v jeho době a zejména v jeho sociálním postavení nebylo zcela samozřejmé. Z autora šestákových kolportážních románů a krušnohorských venkovských příběhů se stal skvělý vypravěč nekonečných dobrodružství pro miliony čtenářů. Jeho knihy byly přijímány s bouřlivým ohlasem a o dvě desetiletí později stejně bouřlivě zatracovány pro svou údajnou morální závadnost. Byl vystavován veřejným urážkám a vláčen novinami. Závistivci a političtí odpůrci si vymýšleli bláznivé historky o náčelníkovi lupičů a neváhali vystavovat ve výkladních skříních soupisy jeho trestů. Ačkoli většina z těchto ostouzení byla soudními procesy odhalena jako lži, senzační tisková prohlášení nebyla opravena a různé pověsti kolují dodnes nejen v okolí jeho rodného Hohenstein-Ernstthalu, ale i u nás - stačí jen nahlédnout do českého tisku, kolik prostoru věnují novináři jeho deliktům a jak je zveličují. Smutné je, že se ani neobtěžují ověřit si fakta v dostupné zahraniční literatuře a pouze slepě kopírují mylné informace z dříve vydaných článků svých kolegů. Úkolem tohoto článku je uvést fakta na pravou míru a očistit tak jméno autora v očích nejširší veřejnosti.

Dětství a mládí Karla Maye

Karl May se narodil 25. února 1842 v malém chudém městečku Ernstthalu jako páté ze čtrnácti dětí otce Heinricha Augusta a matky Christiane Wilhelmine. Otec se živil domácím tkalcovstvím, které však k existenčnímu minimu přispívalo sotva jednou třetinou. V domě vládla bída a hlad:

"K polednímu jsme si od našeho souseda, hostinského Zur Stadt Glauchau, vyprosili bramborové slupky, abychom malé drobky, které snad na nich ještě zbyly, upotřebili na jakousi hladovou polévku. Chodili jsme do Červeného mlýna a nechávali si dát několik hrstí moučného prachu a plev, abychom z toho udělali něco, co by se podobalo jídlu. Na rumištích trhali jsme lebedu, na mezích hadí jazyk a mezi ploty divokou lociku, abychom je uvařili a naplnili jimi žaludek. Listy lebedy jsou na omak mastné. To při vaření vytvořilo dvě nebo tři malé mastné skvrny, které plavaly na vodě. Jak výživné a delikátní nám to připadalo!"

Rodný dům Karla Maye.

Devět z Mayových sourozenců se nedožilo druhých narozenin. Také Karl v raném věku onemocněl a dočasně přišel o zrak. Pravděpodobnou příčinou zrakové poruchy byl nedostatek vitaminu A s výslednou xeroftalmií. V důsledku nedostatečné výživy, absence důležitých vitaminů a stranění se slunečního světla trpěl zřejmě křivicí. Koncem léta 1845 odjela Mayova matka do Drážďan, aby tam absolvovala šestiměsíční kurz porodnictví. Dne 13. února 1846 složila zkoušku na výtečnou a stala se ernstthalskou porodní asistentkou. Ještě během kurzu vyprávěla řediteli institutu o osudech svého slepého dítěte. Profesoři Grenser a Haase chlapce vyšetřili a naordinovali mu rybí tuk. Mayův zdravotní stav se během dalších měsíců velmi zlepšil, rachitidu se podařilo zastavit a oční chorobu vyléčit.

V době, kdy byl Karl May slepý, ale i dlouhá léta po jeho uzdravení, pečovala o chlapce především babička Johanne Christiane Kretzschmarová, která údajně vlastnila starou knihu s množstvím orientálních pohádek, nesoucí tajuplný titul: "Hakawati / t.j. / Vypravěč pohádek v Asii, Africe, Turecku, Arábii, Persii a Indii včetně dodatku s vysvětlením, explanatio a interpretatio, včetně mnoha přirovnání a obrazů / od / Christianuse Kretzschmanna / pocházejícího z Germanie. / Vytiskl Wilhelmus Candidus / A. D.: M. D. C. V."

Všechny pohádky údajně znala nazpaměť a při výkladu je často obměňovala. Už tehdy prý rozvíjela Mayovu bohatou fantazii a vzbudila v něm touhu po dálkách. Po existenci oné knihy se samozřejmě pátralo, ovšem zbytečně. Zřejmě byla pouze výplodem spisovatelovy fantazie. Nejranější podněty pro svou pozdější spisovatelskou činnost získával May spíše u kovářského mistra a vandrovního tovaryše Christiana Weißpfloga, který jemu a okolo sedícím dětem často vyprávěl o svých cestách a zážitcích:

"Měl zcela zvláštní schopnost nechat své postavy říkat to, co pro nás bylo dobré a prospěšné a do svých zážitků zaplétat scény, které na nás působily tak neodolatelně poučně, povzbudivě či varovně. Naslouchali jsme bez dechu, a čeho u nás nedosáhl žádný přísný učitel, žádný trestající otec, toho on dosáhl tak hravě a lehce svými vyprávěními o svých toulkách."

Na jaře roku 1848 začal May navštěvovat národní školu. Učil se dobře, byl talentovaný a základní látku zvládal hravě. Ambiciózní otec brzy rozpoznal synovo nadání a rozhodl se z Karla vychovat vzdělaného muže. O pedagogice však neměl ani ponětí. Syna nutil - často také ranami - k mnohahodinovému učení a opisování bezcenných knih, encyklopedií či starých modlitebních knížek, kterým dítě ani trochu nerozumělo. Bral soukromé hodiny klavíru, houslí a varhan, učil se latinu, u rektora vystěhovaleckou angličtinu a francouzštinu. S ostatními dětmi si Karl nehrával - ven nesměl, sic ho otec potrestal. Tu a tam ho matka tajně pustila ven, ale při těchto příležitostech nevyhledával kamarády, nýbrž utíkal k babičce - do říše pohádek. Na svého otce May vzpomínal jako na člověka, který měl dvě duše:

"Jedna byla nesmírně měkká, druhá tyranská, hněvem sršící, neschopná sebeovládání. Měl vynikající schopnosti, které ale kvůli velké bídě zůstaly nerozvinuty. Nikdy nechodil do školy a přesto se vlastní pílí naučil plynně číst a velmi dobře psát. (...) Otec velmi rád pracoval, vždy však měl naspěch. Co jiný tkadlec tkal čtrnáct hodin, to měl otec hotovo za deset; zbývající čtyři hodiny věnoval věcem příjemnějším. Během těchto deseti hodin náročné práce s ním nebylo k vydržení; ticho muselo být; nikdo se nesměl hnout. Byli jsme plni strachu, abychom ho nerozhněvali. To nás pak pěkně bolelo! Na stavu visíval trojnásobně spletený provaz, jenž zanechával modré pruhy, a za kamny trčel dobře známý "břízový Honza", jehož jsme se my děti obzvlášť strachovaly, neboť ho otec rád před výpraskem máčel ve velkém hrnci, aby byl pružnější a účinnější. Ostatně když deset hodin minulo, nemuseli jsme se již ničeho obávat; všichni jsme si oddechli a otcova druhá duše se na nás usmála. Uměl pak být takřka srdečný, přesto jsme i v nejjasnějších a nejmírnějších okamžicích měli pocit, že stojíme na sopečné půdě a výbuch můžeme čekat každou chvíli. Pak jsme dostávali provazem nebo »Honzou« tak dlouho, až už otec nemohl."

Vinou otcovy přísné výchovy trpěl May psychickou poruchou vývoje. Byl uzavřený a nejistý, trpěl pocity méněcennosti. Až na pár výjimek nenašel v životě opravdového přítele. Soukromé hodiny musel tehdy dvanáctiletý May platit z peněz, které si vydělal stavěním kuželek v hohensteinské pivnici. Celé dny trávil ve společnosti opilých sedláků a tkalců, kteří se snažili po čtrnáctihodinové práci zapomenout na své trápení a poslouchal jejich oplzlé řeči. K hospodě byla připojena také knihovna, odkud si půjčoval šestákové sešitové romány, např. Rinalda Rinaldiniho, nejslavnější loupežnický román německých literárních dějin.

Rodný dům Karla Maye zezadu. Za plotem stojí Mayova neteř, paní Beyerová.

Na jaře roku 1856 ukončil May rektorátní školu. Jeho přání navštěvovat gymnázium a potom studovat medicínu nemohlo být z finančních důvodů realizováno, proto za nezbytného uskrovnění celé rodiny a za přispění 15 tolary ročně od hraběte von Hinterglauchau nastoupil alespoň do učitelského semináře ve Waldenburgu. Velké místo k radování to ovšem nebylo. Ve Waldenburgu panovala tuhá ústavní disciplína. Vrchnost, poučená z revoluce 1848, se snažila hned v zárodku zadusit všechny antifeudální a antiklerikální snahy. Vhodným prostředkem se zdála být ortodoxní náboženská výchova a omezení všeobecné úrovně vzdělání. Ve všech třídách se vyučovalo náboženství, bibli a zpěvu podle obsáhlých, dobře promyšlených plánů, avšak "výuka byla studená, přísná, tvrdá. Chyběla jí sebemenší stopa poezie. Místo aby obšťastňovala, budila nadšení, odpuzovala. Hodiny náboženství byly hodinami, pro které člověk nebyl schopen se nadchnout. Každý byl rád, dosáhla-li ručička dvanácté." Každý žák se musel povinně účastnit ranních a večerních pobožností. Když se May jednou v dubnu 1859 nedostavil k bohoslužbě, dostal důtku; prý prokazuje jen "slabé náboženské cítění" a "vyniká zlou prolhaností a neomaleným charakterem."

Ve Waldenburgu nebyl May šťastný a o prázdninách se rád vracíval do rodného města. Více než u rodičů se zdržoval u své první mladické lásky Anny Preßlerové. Šestnáctiletá dívka to však s věrností nebrala příliš vážně a roku 1858 se provdala za kupce, s nímž čekala dítě. Rok 1858 přinesl Mayovi ještě jednu prohru: podle vlastní výpovědi napsal první příběh z Divokého západu a poslal ho redakci Gartenlaube k otištění. Od vydavatele Ernsta Keila mu po dlouhém mlčení přišlo odmítnutí a rada, aby to za několik let zkusil znovu s novým příběhem. Událost, která Maye velmi tížila, se později odrazila v jeho knize Vánoce!: Roku 1897 v knize Vánoce! fabuluje, jak by si to kdysi přál: jako seminarista vzbudil značný rozruch dlouhou básní a motetem, vysloužil si jimi spoustu tolarů a k tomu přezdívku Sapfó. A o mnoho let později se báseň měla stát bez jeho přičinění známou dokonce i na Divokém západě.

V listopadu roku 1859 měl May jako pravidelná týdenní služba na starosti osvětlování třídy svíčkami. V jedné zmatené chvíli k sobě vzal 6 svící, které snad chtěl použít na vánoční stromek pro chudé rodiče a ukryl je ve svém kufru. Přičinliví spolužáci však svíčky objevili a informovali o svém nálezu ředitele. Byla svolána učitelská konference, případem se zabývalo i drážďanské Ministerstvo kultury a veřejného vyučování. Dne 28. ledna 1860 byl Mayovi uložen nejvyšší trest: pro mravní nezpůsobilost ke svému povolání byl vyloučen z učitelského semináře. Zdrcený May poslal na Ministerstvo kultury prosbu o udělení milosti. Žádost byla vyslyšena a mezi červnem a zářím 1861 dokončil vzdělání na učitelském semináři v Plauen.

Obecné povídání o díle Karla Maye

 

Karl May byl velice plodným spisovatelem. Nejvíce prací uveřejnil především v různých novinách a časopisech, nezřídka pod řadou pseudonymů. May své příběhy často přepracovával a pod novým názvem nabízel k otištění také jiným nakladatelům. Značnou část příspěvků pak zahrnoval do svých pozdějších románů (např. novela Old Firehand tvoří část druhého svazku trilogie Vinnetou), vydaných knižně u nakladatele F.E. Fehsenfelda. Spočítáme-li všechny dotisky a textové varianty povídek a příběhů, vycházejících v různých novinách a časopisech za spisovatelova života, dojdeme přibližně k 600 titulům.

V prvních letech po propuštění z waldheimského vězení (1874) psal především humoresky (Masopustní bláznění, Kousek starého Dessavana,Vlněný čert), historické povídky (Gitano, Tři polní maršálové), první dobrodružné příběhy (Old Firehand, Gum, Na Sibiř) a krušnohorské vesnické příběhy (Dukátový dvůr, Čertův sedlák, Samiel). Roku 1881 začal v katolickém týdeníku Deutscher Hausschatz vycházet orientální cyklus Giölgeda Padiśhanün (Ve stínu pádišáha), jeden z nejrozsáhlejších a nejoblíbenějších románů Karla Maye. V letech 1882-1888 napsal pro drážďanského nakladatele Münchmeyera pět rozsáhlých kolportážních románů. Obvykle se jedná o chvatně psané příběhy nevelké literární kvality, které vycházely v sešitech na pokračování a sloužily zejména k odreagování čtenářů.

Vůbec největších úspěchů dosáhl May s řadou výtečných románů pro mládež, patřících právem ke klasickým dílům dobrodružné literatury: příběhy Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ nebo Černý mustang s hlavními postavami Vinnetouem, Old Shatterhandem, Samem Hawkensem, Martinem Baumannem, Tlustým Jemmym, Dlouhým Davym, Tetkou Drollovou, Hobble Frankem a mnoha dalšími snad není třeba blíže představovat. Vtipně psaný román Červenomodrý Metuzalém líčí cestu studentů do Číny a poskytuje mnoho geografických a kulturně-historických informací o zemi, o níž tehdy německý průměrný čtenář věděl jen málo. Jednoznačně největší úspěchy slavil May s románovým cyklem Vinnetou.

Poslední Mayovo tvůrčí období je ohraničeno roky 1900-1912. Zážitky z velké orientální cesty (1899/1900), prožitý šok z konfrontace svých představ se skutečností i vleklé soudní spory měly velký vliv na Mayovu literární činnost. Jeho nynější práce jsou plné symboliky, náboženských a pacifistických myšlenek. Jeden z vůbec nejvýznamnějších literárních počinů Karla Maye je čtyřdílný román V říši stříbrného lva a na něj navazující dvoudílný román Ardistan a Džinistan, který se odehrává ve fiktivních orientálních zemích Sitaře, Ardistanu a Džinistanu. "Ardistan je bažinatá nížina, země nízkých a egoistických forem bytí, zatímco Džinistan je země slunečných hor, humanity a lásky k bližnímu."Sitaře vládne tajemná kurdská princezna Marah Durimeh. Ta požádá Karu ben Nemsího, aby se svým přítelem Halefem Omarem vykonal v oblasti Ardistanu a Džinistanu jisté diplomatické poslání, které by pomohlo ukončit počínající válečný konflikt. May vyzývá k vítězstvím bez obětí a krveprolití, jeho pacifismus promlouvá v plné síle. Ačkoliv mnohé z jeho symbolických a alegorických prací nenašly u čtenářů odezvu (příp. zůstaly nepochopeny), dnes můžeme směle prohlásit, že patří k vrcholům spisovatelovy tvorby.

Základní motivy v díle Karla Maye

Karl May byl bezpochyby skvělým vypravěčem, dokázal mistrně popisovat krajinu i zvyky národů (i když se při tom dopouštěl nepřesností) a do svých dialogů obratně vkládal cizojazyčná slova. Rozvíjel fantazii malých i velkých čtenářů, vyzýval k rasové snášenlivosti, mírovému řešení sporů a náboženské toleranci, nabádal k čestnému jednání, statečnosti, přátelství, obětavosti a odvaze, opakovaně se vyznával proti kolonialismu, otroctví a rasismu.

Přestože byl May obdařen nesmírnou mírou fantazie, nevyhnul se jisté schematičnosti: příběh obvykle začíná tím, že hrdina Old Shatterhand / Kara ben Nemsí se stane svědkem nebo přímo obětí nějakého hanebného zločinu. Společně se svými přáteli se rozhodne pachatele pronásledovat a předat spravedlnosti. Celé dny a noci putují pouští a prérií a hledají stopy. Mnohdy je některý z jeho přátel díky vlastní neuváženosti zajat a Old Shatterhand / Kara ben Nemsí má pak plné ruce práce, aby ho z nebezpečí vysvobodil. Hlavní hrdina často objeví zločince bezstarostně tábořící v lese, nenápadně se k nim připlíží a většinou má to štěstí, že jejich rozhovor vyslechne právě ve chvíli, kdy tito spřádají další plány. Old Shatterhand / Kara ben Nemsí se pokouší jejich nekalé úmysly překazit a organizuje protiakce. Zločinci jsou obvykle zajati, ale aby děj mohl běžet dále, podaří se jim uniknout a pronásledování začíná nanovo. Pokud byli protivníci ke zločinu svedeni, nastává zpravidla uzavření míru za čestných podmínek, pokud se zatížili těžkou vinou, pak většinou přicházejí o svůj život. Nikdy je však netrestá Old Shatterhand / Kara ben Nemsí - pachatelé umírají téměř vždy jen následkem vlastního selhání nebo nešťastnou náhodou. Protože lze často nadcházející událost předvídat, neokouzluje čtenáře ani tak napínavý děj, nýbrž je spíše fascinován spravedlivostí a statečností hrdinů, kteří jsou vystavováni stále novým nebezpečím a zkouškám schopností v dalekých exotických krajích.

May skutečně nelhal, když tvrdil, že všechna dobrodružství sám prožil. Sice ne v Orientu či Americe, nýbrž doma v rodném Německu nebo v Čechách, ale mnozí arabští šejkové, američtí zálesáci, súdánští otrokáři či prérijní lupiči jsou kopiemi skutečných osob, které žily v Mayově blízkosti. Jako příklad nám může posloužit kniha V zemi Mahdího: Kara ben Nemsí se setkává s tureckým obchodníkem Murádem Násirem. Ten se ho pokouší získat pro své obchody a aby ho k sobě těsněji připoutal, nabízí mu ruku své sestry. Kara ben Nemsí ji ale odmítá a odhaluje, že Turek obchoduje s otroky... Kdo zná podrobněji Mayův život, rozpozná v Murádu Násirovi nakladatele Münchmeyera, který chtěl schopného redaktora oženit se svojí švagrovou Minnou Ey. Obchodem s otroky je pravděpodobně myšlen obchod s brakovou literaturou, kterou Münchmeyer vydával. Podobně zakódovaných zážitků najdeme v knihách Karla Maye celou řadu.

Soudní procesy Karla Maye

Dne 3. června 1899, tedy ještě v době, kdy May pobýval v Orientu, se v německém tisku objevily první útoky proti Mayovi: nevěří se, že autor vylíčená dobrodružství prožil. Podnět k tomu dala zpráva v Bayerischer Courier, že Mayova díla byla vyloučena z některých středoškolských knihoven, neboť jeho fantazie je prý pro mládež příliš nebezpečná. Poznámku zveřejnil fejetonista Fedor Mamroth ve Frankfurter Zeitung a tím by snad byla pro něj záležitost uzavřena. Na článek však zareagovali Mayovi přátelé, čímž nechtěně spustili lavinu novinových přestřelek a později i soudních procesů.

Karel May v roce 1905.

Krátce před odjezdem do Orientu se May dozvěděl, že Paulina Münchmeyerová, vdova po nakladateli, prodala podnik knihkupci Adalbertu Fischerovi. Nový vlastník se netajil tím, že ho kupuje jen kvůli Mayovým kolportážním románům. May od Münchmeyerové žádal vyúčtování o výši nákladu. Pokud by náklad dosáhl 20.000 výtisků, připadla by práva zpět spisovateli. Fischerovi pohrozil podáním žaloby, pokud jeho dílo vydá a poruší pseudonymitu. Ze všeho nejméně teď potřeboval, aby se vědělo, že autorem laciných sešitových románů je on, vážený a milovaný národní spisovatel. Fischer i přes výhrůžky připravoval nové vydání oněch románů a dal jasně najevo, že si z hrozby soudem nic nedělá, neboť ví o Mayových minulých trestech. Nyní si May uvědomil, jak velkou chybu udělal, když svého času neuzavřel s Münchmeyerem písemnou smlouvu. Vyúčtování o výši nákladu se také nedočkal. Najal si advokáta Bernsteina a 10. prosince 1901 podal na Fischera žalobu pro neoprávněný dotisk, čímž spustil lavinu soudních procesů trvající až do spisovatelovy smrti.

Pro tisk se May stal nanejvýš zajímavou osobou. Noviny šířily zprávy, že zatímco psal pro katolické časopisy morálně nedotčené příběhy, současně sepisoval kolportážní škváry nejhoršího druhu. Kolínský redaktor Hermann Cardauns, v té době největší Mayův protivník, dokonce pořádal přednášky, v nichž věnoval münchmeyerovským románům celých 50 minut. V novinových článcích pak hlásal, že "oblíbená témata zobrazují hluboké a nejhlubší negližé, průsvitné šaty, nahotu, bujné tvary [...]." Dnes taková obvinění, která se rozšířila do velké tiskové štvanice, působí nepochopitelně, neboť ony romány se zdají být spíše mírně frivolní. May se bránil, že mnohé pasáže byly do románu vloženy třetí stranou. Zda a v jakém rozsahu byly romány přepracovány, se už nedalo zjistit, protože rukopisy nebyly k nalezení.

V březnu 1902 byl zahájen proces proti Paulině Münchmeyerové. V této při, která po léta probíhala několika instancemi, šlo hlavně o důkaz o počtu prodaných výtisků románů v době, kdy bylo nakladatelství ještě ve vlastnictví Münchmeyera. V únoru 1903 došlo ke zdánlivému smíru s Fischerem. May v domnění, že by mohl být vypořádán s Paulinou Münchmeyerovou tehdy, když Fischera přivede jako svědka na svou stranu, stáhnul žalobu zpět a dodal tisku notářsky ověřené čestné prohlášení: "Já, Karl May, tímto prohlašuji, že pan nakladatel Adalbert Fischer musel při koupi firmy H. G. Münchmeyer podle doslovného znění mu předložené kupní smlouvy přijmout spolunabízená všechna práva na má díla, která vyšla u této firmy." Fischer na oplátku prohlásil, že "pokud měly spisy pana Karla Maye, vycházející u H. G. Münchmeyera, obsahovat cokoliv nemravného, nepochází to z pera pana Karla Maye, nýbrž to bylo dříve vneseno třetí osobou [...]." Fischer dále slíbil, že je připraven odstranit všechna pohoršlivá místa. Jako protislužbu dal May Fischerovi k dispozici kolportážní romány se všemi autorskými právy. Fischera však ani nenapadlo, aby romány nějak upravoval a vesele tiskl dál.

Karel May v roce 1907.

Nenávistné a urážlivé články proti Mayovi neutichaly, naopak - na scénu vstoupili další protivníci, např. Avenarius a Schumann, kteří proti němu vedli nemilosrdný a fanatický boj. Novinové přestřelky spisovatele nesmírně vyčerpávaly, přesto našel ještě síly k dokončení románu V říši stříbrného lva, plného symboliky a pacifistických myšlenek. V té době také nastal konec manželství s Emmou a May se oženil s Klárou Plöhnovou, mladou vdovou po zesnulém příteli Richardovi, která byla spisovateli velkou oporou až do jeho smrti. Emma se stáhla do Výmaru a jako dar dostala doživotní roční rentu 3 000 marek.

Roku 1904 vstoupil na scénu Mayův nejhorší nepřítel: Rudolf Lebius (1868-1946). Zkrachovalý žurnalista nejprve požadoval po Mayovi půjčku a když ji nedostal, začal Maye systematicky ničit. Do novin psal urážlivé články a vytahoval na světlo dřívější Mayovy tresty, jejichž soupis vystavoval ve výkladních skříních drážďanských knihkupectví. May ho obvinil z vydírání, avšak trestní řízení bylo překvapivě zastaveno. Podal tedy soukromou žalobu pro pomluvu, která byla projednávána 3. října 1905. Když se jeden z Mayových advokátů nechal unést, že všechny výroky o jeho předchozích trestech jsou jen pomluvou, došlo na předčítání ze starých trestních spisů uložených v Drážďanech. Lebius začal stenografovat. Bernstein se vrhl ke stolu soudce a akta zaklapl. May žalobu stáhl, ale Lebius získal nyní dostatek materiálu, aby mohl spisovatele definitivně zničit. V říjnu 1907 hledal pomocí inzerátů v novinách obratného spisovatele, který by napínavě a zábavně zpracoval kratší příběh podle dodaného námětu. Na inzerát odpověděl F.W. Kahl a převzal objednávku na malou brožuru o Mayovi. Kahl však úmysly prohlédl a od záměru se distancoval. Lebius nakonec sám přiložil ruku k dílu a na jaře roku 1908 vydal pod Kahlovým jménem urážlivý spisek s názvem Karl May, zhoubce německé mládeže. Sledovaného cíle tím ale nedosáhl, neboť Kahl případ odhalil veřejnosti. Postavil se na Mayovu stranu a zůstal s ním ve spojení až do jeho smrti.

Neustálá štvanice ze strany tisku a nespočet soudních sporů podkopávaly Mayovo zdraví. Na podzim 1908 využil poslední šanci svého života, aby konečně navštívil Severní Ameriku. Spolu s Klárou obdivoval hlavní pamětihodnosti New Yorku i okolí, od ředitele American Museum of Natural History dostal několik odborných knih o indianistice, dokonce se seznámil s obchodníkem Wittem, od kterého získal několik indiánských předmětů. Poté Mayovi navštívili Niagarské vodopády a podnikli výlet do rezervace Indiánů kmene Tuscarora. 5. října 1908 odjeli do Lawrence v Massachusetts, kde strávili několik klidných týdnů v domě lékaře Ferdinanda Pfefferkorna, Mayova školního přítele z Hohenstein-Ernstthalu. Začátkem prosince 1908 se vrátili zpět do Radebeulu.

Po návratu domů čelil spisovatel dalším útokům. Lebius byl nadále posedlý jeho likvidací, dokonce neváhal navštívit ve Výmaru bývalou Mayovu ženu Emmu a nejméně rok předstírat účast na osudu rozvedené ženy. Na nějaký čas získal v Emmě spojence. Mayova exmanželka však brzy poznala, že ji Lebius jen zneužívá a odmítla dále spolupracovat. Lebius jí pohrozil kvůli poskytnuté podpoře 200 marek finanční žalobou. Emma se od něj přesto odvrátila a označila ho za darebáka, který jde přes mrtvoly.

Rudolf Lebius.

Koncem listopadu 1909 napsal Lebius výhružný dopis komorní zpěvačce Selmě von Scheidtové, Emmině přítelkyni a Mayově ctitelce, v němž Maye nazval rozeným zločincem. Dopisem chtěl Maye vyprovokovat k novému kolu před soudní stolicí. Záměr se podařil - zpěvačka předala dopis Mayovi a ten podal v Berlíně-Charlottenburgu na Lebiuse soukromou žalobu pro pomluvu. O dva dny později, 19. prosince 1909, zveřejnil Lebius v časopise Der Bund dosud nejhanebnější pomluvy: společně s jedním školním přítelem Louisem Krügelem prý velel bandě loupežníků, přepadali trhovkyně, pytlačili a skoro denně prováděli vloupání. Dokonce muselo být povoláno vojsko, aby chránilo týdenní trhy. Domnělou senzaci zachytily téměř všechny občanské listy. O intenzitě a působivosti tohoto prolhaného zpravodajství svědčí i skutečnost, že podobné pověsti kolují v okolí Hohenstein-Ernstthalu dodnes.

Dne 12. dubna 1910 byla před soudem v Charlottenburgu projednávána soukromá žaloba pro pomluvu. Lebiuse zastupoval Paul Bredereck - muž, který o dva roky později uprchl před justicí do Brazílie. May přicestoval bez právního zástupce, neboť byl přesvědčen, že rozený zločinec už jako pouhá slovní urážka musí vést k Lebiusovu odsouzení. Když však Bredereck začal vyjmenovávat všechny pomluvy šířené v Lebiusových článcích, došla mu slova. Zmohl se pouze na zvolání, že to všechno není pravda. Předseda se chystal vyhlásit rozsudek, v němž měl být Lebius odsouzen k 15 markám pokuty, avšak Bredereck ho přerušil protestem, že jeho obhajoba ještě není u konce. Znovu zopakoval svá tvrzení a soud, aniž by je nechal prokázat, vyhlásil nový rozsudek, v němž byl Lebius osvobozen. Dva dny po skandálním rozsudku vyjádřila pražská Bohemia Mayovi vřelou podporu. Autor článků, známý zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, se v pozdějších spisech k Mayovi ještě mnohokrát vrátil.

Dne 9. srpna byla před soudem projednávána žaloba ohledně článku z 19. prosince, který Lebius zveřejnil v Der Bund. Jako svědek byl předvolán bratr zesnulého Louise Krügela, který přiznal, že byl Lebiusem podveden: žurnalista mu namluvil, že sbírá náměty pro humoresky a tak si nějaké vymyslel. Krügel vzal s lítostí všechno zpět a May stáhl svoji žalobu. Tím jsou hanebné historky o loupežnickém hejtmanovi odhalené jako lži. Ovšem pro tisk, který měsíce předtím nešetřil tučnými titulky, žádná příležitost, aby poskytl spisovateli plnou spravedlnost. Novináři tentokrát nevěnovali události téměř žádnou pozornost.

V posledních letech svého života měl May na psaní jen velmi málo času; neustálé spory ho vyčerpávaly psychicky i tělesně. Přesto ještě v roce 1910 připravil knižní vydání čtvrtého dílu románu Vinnetou a dokončil svou autobiografickou knihu Mein Leben und Streben (Můj život a snažení). Své vypravečské dílo zakončil alegorickým příběhem Merhameh.

V listopadu 1910 se do oběhu dostal Lebiusův hanopis Svědkové Karl May a Klára Mayová, obsahující nespočet soudních akt a článků k Mayově případu. Tisíce prodaných výtisků způsobily, že se o Mayovi ve společnosti nemluvilo jinak, než jako o rozeném zločinci. Na Vánoce 1910 ho postihl zápal plic, poté následovala několikatýdenní neuróza. V květnu a červnu 1911 pobývali Mayovi v lázních v Jáchymově, poté odjeli na ozdravný pobyt do Tyrol. Mezitím se May připravoval na namáhavé odvolací jednání proti Lebiusovu osvobození z 12. dubna 1910. Termín byl stanoven na 18. prosince 1911. May pověřil hájením svých zájmů renomovaného drážďanského advokáta Netckeho a justičního radu Sella z Berlína, oba dobře připravené na exemplární případ. Lebius byl za těžkou pomluvu odsouzen k peněžní pokutě 100 marek nebo k náhradnímu trestu 20 dní vězení a musel nést náklady na řízení. Ačkoliv zprávu o tom přebrala jen malá část tisku, pro Maye to znamenalo konečné vítězství nad nejhorším z nepřátel. Do konce života mu však zbývaly pouhé tři měsíce.

Poslední fotografie Karla Maye z 22. března 1912.

Dne 20. března 1912 přijel Karl May na pozvání rakouského Akademického svazu pro literaturu a hudbu do Vídně, aby tam vystoupil se svou přednáškou Vzhůru do říše ušlechtilých lidí! Mladý publicista a literární vedoucí spolku Robert Müller zorganizoval mezi známými spisovateli anketu, v níž je žádal o názor na pozvání Karla Maye do Vídně. Např. Heinrich Mann odpověděl: "Slyšel jsem, že Karl May platil u veřejnosti jako dobrý spisovatel pro mládež tak dlouho, než se přišlo na jakési zločiny z jeho mládí. Ale dejme tomu, že se jich dopustil, tak mi nedokazují nic proti němu - snad dokonce i mnohé pro něho. Nyní v něm teprve tuším pravého básníka!" Dramatik Hermann Bahr napsal: "Kdo vyvolává tolik nenávisti, závisti, pomluv, zuřivosti, lásky, obdivu a hádek jako Karl May, zaslouží si už kvůli této síle, aby byl slyšen."

Přednáška se konala 22. března v 19:30 ve vídeňském Žofiině sále. Více než 2.000 posluchačů, mezi nimi i slavná pacifistka Bertha von Suttner, přivítalo spisovatele bouřlivým potleskem. May hovořil o svých osobních osudech, o svých bojích, o svých nových usilováních, opakovaně se vyznal jako křesťan a vyzýval k míru a toleranci. Dvě a půl hodiny dlouhou přednášku zakončil slovy, že neusiluje o nic jiného, než jen o věčný mír. Karl May sklidil bouřlivé ovace, obklopili ho příznivci a jen s velkou námahou se mohl dostat k východu. Do Radebeulu se vrátil trochu nachlazen a s lehkou horečkou. Dne 30. března 1912 pohovořil ještě s Klárou o svých budoucích plánech a asi ve 20 hodin zemřel.

Na závěr budiž zveřejněn dojemný nekrolog Berthy von Suttner, který otiskl 5. dubna 1912 vídeňský Zeit:

"Zpráva o smrti Karla Maye všemi, kdo byli zde v Žofiině sále přítomni jeho poslední přednášce, zcela zvláště otřásla. Hodně hovořil o umírání a o onom světě, o božích a věčných věcech a v celém jeho způsobu bylo cosi prorockého, toužícího po nekonečnu. Nemyslel sice na vlastní blízký konec, neboť mi sdělil, že on, sedmdesátiletý, chce teprve psát své hlavní dílo.
[...] Sotva se z Vídně vrátil do svého domova u Drážďan, ulehl a zemřel. Prožil ještě jednu velkou radost. Jásot, jímž ho zahrnuly tři tisíce posluchačů, nebyl jen výrazem potlesku věnovaného spisovateli, ale spíš demonstrací osobní úcty, protestem proti zlobné a pomlouvačné kampani vedené proti němu a z níž vyšel plně rehabilitován, která mu ale ztrpčovala život deset dlouhých let.
Kdo slyšel toho krásného starého muže mluvit onoho 22. března (30. března, v den výročí jeho svatby, ho postihla srdeční mrtvice), celé dvě hodiny, velebně, nadšeně, usilujícího o nejvyšší oblasti myšlenek - ten měl pocit: v této duši plane oheň dobra."